Hned na začátek chci uvést na pravou míru, že mé rozhodnutí přidat se k softballovému týmu bylo jedno z nejhorších rozhodnutích, které jsem tady ve Spojených Státech udělala, a které vedlo k nepříjemné zkušenosti se softballovým kolektivem. Rozhodla jsem se mou zkušenost s Vámi sdílet, jelikož i špatná zkušenost je důležitá a bohužel byla součástí mého pobytu. Konečně mohu tento článek napsat, aniž by mi pulsovala má vzteklá žíla na čele, jelikož mě to štve, protože já jsem se opravdu snažila.
Na začátku každé sportovní sezóny jsou takzvané try outs. Zkoušky, které Vás obsadí do týmu nebo Vás naopak vyloučí. Já jsem vzhledem k tomu, že jsem softball nehrála od svých 13 let, byla hrdá na svůj výkon, když jsem zjistila, že jsem to úplně nezapomněla, a také že ještě umím použít softballovou rukavici. Doufala jsem, že budu ve stejném týmu, jako má sestra Carinne, jelikož byla jediná osoba, kterou jsem znala. Měli jsme dva týmy: JV (Junior Varsity)-ten horší tým a Varsity-ten lepší. K mému údivu jsem byla zařazena do toho lepšího týmu. Byla jsem pozitivní poznat nové lidi a nadšená si opět zahrát. Bohužel už první týden mi došlo, že tato skupina dívek je velice uzavřená a pokud s nimi neděláte jejich nevyspělé hloupé tanečky a kravinky, které ponižují ostatní, nevezmou Vás do party.
Aby toho nebylo málo, tak jsem poznala jednu slečnu a zároveň hráčku (o tři roky mladší), která ke mě byla vysloveně hnusná jen tak pro nic za nic. Je pravda, že nebyla hnusná jen ke mě, ale já jsem rozhodně byla její nejoblíbenější terč.
Kromě šikany ze strany této mladé dívky to celé završil náš hlavní trenér, který se zajímal jen o výhru a nic jiného. Celkově jsem si zahrála dvakrát s Varsity týmem (jednou jsem se dostala k odpalování a jednou jsem běžela místo nadhazovačky, po té co odpálila) a dvakrát s JV a to jen proto, že jsem trenérovi naštvaná po dalším výstupu té dané slečny vůči mě řekla, že jeho tým stojí za velké kulové, jelikož jsme skupina individuálních jedinců a ne tým, který drží pospolu. (Možná jsem to řekla trošku drsněji, ale jen možná, haha...) Zkrátka mě už nebavilo být ten odpadlík, tak jsem se ozvala. Později jsem zjistila, že mi to nic platného nebylo, i když se mě trenér snažil několikrát ujistit, že s tím něco udělá. Jeho řešení pro můj odpadlický problém překvapilo všechny. Překvapivě se náš tým poprvé v historii školy dostal do státního (stát Kansas, na USA) kola, kam jsem se bohužel nedostala já. Trenér mi oznámil, že mě nenapsal do rozpisu státního kola a zbytku týmu řekl, že jsem více nechtěla být v týmu, jak jsem se později dozvěděla od ostatních hráček. Byla jsem naštvaná, že po tom co jsem si protrpěla, potom co jsem to nevzdala, a že jsem si kolikrát říkala, jestli mi to opravdu stojí za to, jsem jednoduše nebyla napsaná na kusu papíru, který rozhodoval o tom, jestli budu součástí něčeho historicky nového pro naši školu. Ta jediná pozitivní stránka byla, že už se nadále nebudu muset držet, abych té slečně něco nazpátek neřekla pokaždé, když je nepříjemná.
Poprvé v poli (první meta).
Před úplně prvním tréninkem, ještě nic netušící a vysmátá...
